Láska v novém tisíciletí

Láska je téma, které cirkuluje lidskými hlavami už od pradávna. A nemizí, i když se o to jako lidstvo s náboženskou úctou k penězům a s vírou v kariérní šplhání opravdu snažíme. Psali o ní všichni zásadní spisovatelé, básníci i filosofové, protože se ze všech možných citů nejvíce týká samotné lidskosti a její podstaty. Naráží svou silou o naše křehká těla a především naše hlavy. Je to potvrzení toho, že na nás záleží. A stejnou měrou je pak potvrzením toho, že žijeme a opravdu cítíme. A dává, byť často na omezený čas, člověku pocit, že život má nějaký konkrétní význam. Realisticky řečeno, láska je způsob, jak uniknout existenciální samotě.

Jaký je ale její význam ve 21. století? Podařilo se technologiím a všem sociálním sítím, kterými si dobrovolně necháváme narušit naše cenné soukromí, nějakým způsobem poškodit její ctnostnost a krásu? Ztrácí o ní současná generace silně ovlivněná individualismem a touhou po nezávislosti zájem? A upadá její důležitost s příchodem nových ideálů života vycházejících z bohatství a úspěšné pracovní pozici?

Současní mladí lidé, dnes označování jako mileniálové nebo generace Y, do které se řadím i já, je odchovaná na myšlenkách důležitosti individuality a vlastní svobody a nezávislosti. Už Jung v jednom ze svých stěžejních děl, tedy v Duši moderního člověka, psal, že tvorba vlastní osobnosti se stává novou náplní a úkolem každého člověka. Potřeba odlišnosti od jiných a potvrzení, že jsme každý individuální a unikátní, je totiž velká a pro každého člověka důležitá. Největší paradox lidské psychiky je to, že potřeba být sám sebou a být jiný je stejně tak silná, jako potřeba být přijímán společností a být její uznávanou součástí. To jsou ale dva cíle, ke kterým se bohužel často nedá dospět zároveň. Být totiž jiný než ostatní je často element ve společnosti téměř trestaný.

Pro velkou část dnešních mladých lidí pak zmizela i idea Boha nad námi a v tu chvíli bylo potřeba ji nahradit podobně silnou myšlenkou, která by dávala životu smysl a motivovala by jej do šťastného prožívání dalších dní. Skutečné vytvoření vlastní identity ale především pak naplnění svých snů a získání naplňující práce, která už přeci jen je teď součástí vlastní identity, se pak stalo prioritou pro mnoho dnešních mladých lidí, kteří si z kariérismu udělali náboženství.

Na tomto místě ale není nutné být skeptický, protože je stále vidět, že hlavní vírou mladých lidí stále zůstává láska, resp. idea krásného a fungujícího vztahu, která v druhé osobě s trochou nadsázky ztělesňuje myšlenku, kterou pro lidi po staletí býval dříve Bůh. Partner je osoba, která našemu životu dává smysl, protože ho milujeme a on miluje nazpět nás. Jako křehké lidské bytosti, které v průběhu svých dní běhají s neurčitými cíli tam a zpět po světě, doufáme v někoho, kdo nás pochopí a bude nás mít rád takové, jací jsme. Komu na nás nebudou vadit naše zjevné chyby, které máme všichni, protože jsme lidé. Potřebujeme někoho, kdo nás podrží, když selžeme, protože to je dnes v časech, kdy je kladen na úspěch takový důraz, vždy bolestivě skličující. Potřebujeme někoho, kdo nám na konci dne řekne, že jsme v pořádku takoví, jací jsme. A že na nás záleží. Minimálně jemu. Idea fungujícího vztahu a ideálního partnera se pro ateistické generace stává určitým druhem náboženství, resp. spíše víry jako takové.

Zásadním problémem lásky a partnerského života jsou ale pak především očekávání, která jeden ke druhému máme. Ty ovšem nevychází z našeho dospělého života, ale z našeho dětství, v čemž měl slavný psycholog Freud částečně pravdu, ovšem dle mého názoru ne nutně z pudových důvodů, o kterých psal on. Naše očekávání od partnera totiž pochází z jednoduché, chápající, trpělivé a bezeslovné lásky, kterou si pamatujeme, že k nám chovali naši rodiče. Ti se o nás starali, pomáhali nám se všemi našimi problémy a vždycky věděli, jak nám pomoct a co přesně v danou chvíli potřebujeme. Vždy se o nás zajímali a věnovali nám čas a náklonnost, čímž v nás vytvořili fundamentálně nesmazatelný obrázek toho, jak bychom si pak představovali náš budoucí vztah.

Tato idea je ale k partnerovi poněkud nespravedlivá, neboť není realisticky možné se jí vyrovnat, či ji jen pouze naplnit. Z dvou důvodů. Tím prvním je samotný fakt, že naše potřeby, když jsme byli malí, byli zásadně jednodušší, než jsou potřeby, které máme jako dospělí lidé. Naše problémy a naše psychika byla o poznání prostší a udělat nás šťastnými vyžadovalo pouze čas a pozornost splnit naše základní požadavky, či nás chvíli podržet v náručí. Nepotřebovali jsme, aby chápali, proč přesně preferujeme tuhle hudební skupinu oproti druhé a proč nutně musíme ze zvyku zhasnout světla v pokoji dvakrát po sobě, než můžeme jít spát. Stačilo tam pro nás být.

Za druhé po nás nebylo vyžadováno, abychom se starali také. Žádný rodič neočekává, že jeho dítě bude naslouchat jeho problémům, nebo že se je vůbec pokusí nějak vyřešit. Žádný rodič neočekává od svého dítěte, že mu svou náklonnost vyjádří slovy zpátky. Byli jsme milováni, ale nenesli jsme na sobě to břemeno milovat zpět a dokazovat to.

V tomhle ohledu nijak nepomáhá odkaz literárního a myšlenkového hnutí romantismu, který od konce 18. století celý partnerský život obalil celou řadou zasněných idejí o tom, jak vypadá láska a nekompromisně jí tím ublížil, protože je to vidění, které neodpouští žádné chyby. Celé knihy a básně psané v té době dokázaly na verbálním materiálu květnatého jazyka vytvořit silné myšlenky, které na papíře zní krásné a ušlechtilé, a tím přesvědčit bez ohledu na skutečnost lidstvo až do dnešních dní o tom, jak vypadá opravdový cit. Ale protože se umění přeci jen vždycky alespoň částečně trochu lišilo od reality, pro mnoho mladých lidí žijících v post-romantické éře je takřka nemožné udržet si dlouhodobě fungující vztah, protože jsou přesvědčení, že jejich partner pro ně bude ten pravý. Ten, který jim vždy bude rozumět a bude dělat velká romantická gesta a ani po dvou letech společného soužití byť na okamžik neodejde vášeň a cit, který k nám chová. Ale lidé jsou chybující a mají svá těžká období. Ne vždy je pro ně udržitelné být neustále milí a chápaví. A zároveň to ve své citlivosti samozřejmě potřebují od toho druhého. A z tohoto paradoxu pak vychází velká spousta současných partnerských problémů a brzkých rozchodů při prvních náznacích toho, že by to snad nemuselo nakonec fungovat tak ideálně, jak se zdálo. Trable v ráji se tak často stávají rovnou koncem celého ráje. 

Všechny tyto romantické myšlenky se k nám, mladým lidem, zase vrací a to o poznání silnější, protože naše post-revoluční generace je ta, která přece už od útlého věku byla vychovávána v myšlenkách svobody a nezávislosti a důležitosti vlastní osobnosti, a tak se nám často zdá, že jakýkoli kompromis či uhnutí od vlastní individuality tím, že bychom se snad změnili pro druhého, nebo se mu přizpůsobili, by bylo proti všemu, v čem jsme byli vychováni.

Sám Franz Kafka jako jeden z nejzásadnějších spisovatelů naší země a vůbec jedna z nejvlivnějších literárních postav historie měl k lásce komplikovanou cestu. V jeho přenádherných milostných korespondencích je více než schopný psát celé řádky, které svou náklonností a intenzitou citu dojímají nejednoho čtenáře. Když pak ale přišlo na reálné společné soužití, Kafkova křehká psychika mu nedovolila zvládat stejně tak úspěšně každodenní realitu bytí jeden druhému po boku. Dokázal milovat ve svých myšlenkách a ve svém psaní. Připoutat se k jedné osobě, které se bude zbožně obdivovat pro její nepochybné vnější i vnitřní krásy. Ale realitu lásky, která zevšední a stane se každodenním životem, pro něj pak bylo přijmout těžké. Nejen pro to, že právě pro svou každodennost potom pro každého z nás nese strach o to, zdali nás náš partner pořád miluje. Zdalipak už o nás neztratil zájem, jak se často může po delší době zdát, protože už si na sebe tolik zvykli, že už spolu tak často nemluví. Tak často už se jeden druhého nedotýkají, jak tomu bylo na začátku. Všechny ty dlouhé noční hovory na balkoně u vína o všem, co se nám honí hlavou od filosofie existencialismu přes čočkovou polévku, co jsme ve školce nenáviděli, po poslední tweet Jiřího Ovčáčka. Pro Franze Kafku jako osobu, která měla s pocity méněcennosti velké problémy, tento strach z každodennosti představoval takové problémy, že se raději dlouhodobému soužití vyhýbal.

A stejně jako on je i spousta dalších lidí zatěžována svou vlastní zranitelnou lidskostí. Svými pocity a psychikou. Protože touha po krásném vztahu je pro dnešního člověka často stejně tak silná, jako strach z toho do něj vstoupit, protože bychom si mohli jeden druhému ublížit. Ve 21. století je totiž už zcela běžné projít si do svých třiceti let hned několika rozchody a ty většinou bolí. Bolí dlouho a bolí moc. A obezřetnost, která po nich přichází, je silnější po každém z nich. Říká se, že je v dnes nejvíce lidí, kteří žijí sami a neplánují si nikoho brát. Neplánují společný život. Nebylo jim totiž nalajnováno v útlém věku se do svých dvaceti vdát. Neberou si totiž své lásky ze střední školy, ale mnohem častěji se s nimi rozcházejí s příchodem na vysokou školu, kde si nechají zlomit své srdce podruhé, jenom aby si po ní řekli, že je třeba se teď chvíli soustředit na kariéru. Až se z chvíle stane dekáda a najednou je jim čtyřicet a pořád žijí sami na bytě.

Výhoda moderní doby je ale oproti těm minulým ta, že díky moderním technologiím je samota mnohem méně smutná než dřív. Je naplněná nekonečnými možnostmi komunikace s lidmi okolo nás a zábavou nelimitovanou naším finančním statusem, takže pustit si jakýkoli film na světě není problém stejně tak jako dopřát si libovolné hudební album či knihu. Mnoho lidí je dobrovolně samo, protože na ně není vyvíjen tlak partnera a komunikační potřebu zahánějí na sociálních sítích. Nutnost zakládat rodinu už pak není tak intenzivní, protože oproti starým dobám není nutná ani ekonomicky, ani z hlediska toho, abychom nezůstali opuštění a smutní. Pocit naplnění vlastního života se pak dá snadno získat v práci, neb v kariéře je neustále kam postupovat a společnost jako životní úspěch uznává povýšení skoro stejně jako manželství.

A přesto potřeba rodiny a lásky nikdy nezmizí. Jen je dnes o tolik komplikovanější, čím se lidé sami stávají komplikovanějšími. Díky internetovému přístupu ke vzdělání, který je zcela zdarma, jsme vzdělanější. Na síti můžeme sledovat lidi z celého světa, jak nám na svých fotkách ukazují své ideální životy. A chceme je žít také. Všichni jsme o něco víc individuální a sví. Toužíme po ideálních životech. A ty sebou nesou ideální partnerství. Ale právě proto jsme sami o to víc zranitelní, protože cítíme neustálý tlak světa na internetu, který nám připomíná, že lidé jinde jsou právě teď šťastní a žijí své životy tak, jak to má být. A bojíme se, že my ne. 

A právě proto, že jsme každý jiný a každý tak zranitelný, kafkovsky vystrašení ze ztráty dnes tak oslavované vlastní individuality, je potřeba v moderní lásce být vůči druhému ohleduplný. Milovat se o to víc. Akceptovat, že svět se nám mění před očima a jeho význam je pořád stejně mlhavý a nestabilní. A že nakonec stejně jediné, co máme, je jeden druhého. O lásku se ve 21. století nebojím. Naopak se ve světě s roztříštěnými hodnotami a geopolitikou stává pro mladé lidi posledním bezpečným přístavem, ke kterému všichni plujeme. Jen ho nesmím obeplout jen proto, že stojí na první pohled na vratkých základech.