Mac DeMarco v Praze

"Once a dream is finally put to bed, rest up, sleepy head," hrálo mi v uších, když jsme se s Ma mačkali na dvojsedadle vlaku ze stáje Českých drah. Ale tenhle sen jsem ještě ke spánku neuložil. Naopak se každou hodinou víc a víc blížil ke svému naplnění. Ne že bych si tak přál jet vlakem. To je spíše činnost, kterou si dopřávám až nebezpečně často, ale vidět Maca DeMarca naživo je dream come true, jak by řekl každý správně vychovaný Kanaďan. Minimálně od té doby, co mi ho ukázala před rokem, osmi měsíci a třinácti dny má drahá, jak jsem správně spočítal, když jsem se při prázdném pohledu z okna vlaku nudil. Na videu tehdy bylo jedno z těch několika vystoupení, kde nahý běhal tam a zpět a bizarnosti toho výjevu navzdory zpíval krásná slova o komplikovanosti lásky tak, že jste mu tu citlivost věřili. A to i když vypadal jako někdo, koho mnohem víc těší vypít dvanáct flašek piva a k tomu lupnout krabičku Peter, což se už po pár dnech intenzivního poslouchání ukázalo spíš na ty ikonické Viceroyky.

Mac je ale víc než cokoli jiného osobnost. Pohodář a kliďas lapený ve vlastním citlivostí nasáklým srdíčku a v úžasné schopnosti vyčarovat s kytarou v ruce zvuky tak jasnozřivě kouzelné, jako by každá struna byla jeden vánoční zvoneček. Když si k tomu jeden připočítá totální odvázanost, která se v něm probudí pokaždé, když vyleze na stage, a osmdesátkové ohozy nebezpečně připomínající Martyho McFlye, je jasné, že ten chlap je dneska kult. S očekáváním nábožensky obdivujících šílenců mezi publikem jsme raději do Meetfactory vyrazili dřív, abychom se dostali aspoň ke vchodu. Stání u pódia jsme vzdali už v metru. Opak byl ale pravdou, a i když tam stálo už před vstupem lidí dost, jenom tři a půl z nich vypadali jako dvojníci DeMarca a to dva z nich byly ve skutečnosti mladičké holky. U příležitosti koncertu jsem si jedny Viceroyky koupil a hned, jak mi na ruku přistál pásek s logem Meetfactory, razil jsem si to pro první kelímek piva a už jsem tam fajčil mezi dalšími nikotinem postiženými fanoušky jizz jazzu, jak své hudbě mistr umělec sám říká.

Jak jsem tam venku bulvama skenoval šedivé okolí a zemi posetou kolejema, po kterých běhali všichni odvážlivci, co je nechtěli obcházet, vzpomínal jsem, jak jsem se počátkem minulého roku nechával dojímat u jeho pomalé odrhovačky Let My Baby Stay. Tehdy se den blížil ke konci, světla pouličních lamp zhasínala a řeka se stáčela dál, kam já už nešel. "And where would I be, feeling lonely." Na ve své podstatě banálních frázích dokáže Mac stavět hudbu tak citlivou jako málokdo. Jak to dělá, ďábel jeden? "As far as I can tell, that day could be on it's way," zpíval jsem si vždycky s ním. Upřímnost. To bude ta tajná ingredience. O tom, jak jsem pak potkal další čtyři přátele, které jsem tam vůbec nečekal, zase jindy, jsme tu kvůli hudbě.

Tim Koh to rozkopnul, aby se na příchod krále flákačství čekalo líp, ale sálem i tak vládla netrpělivost, i když si to klučina dával dost slušně. Většinu té hudby sice dělal jeho MacBook, ale jeho kytara prostorem duněla taky dost výrazně. Hlas se dal pochytit sice jen s napětím obou uší, ale to už bylo hlavně nazvučením. Největší nevýhodou předkapely Maca DeMarca je, že děláte předkapelu Macu DeMarcovi a nikdo tam nechce slyšet nic jiného. Taky jsem tu netrpělivost chtěl probrat s dalšími nadšenci, tak jsem vyrazil ještě na jedno cigáro, protože čas v oblacích kouře vždycky utíká víc. A protože hudba se prožívá nejlíp zase v oblacích alkoholu, skočil jsem si ještě pro pivo a než jsem ho měl, už se spustila orientální hudba a kapela nabíhala na stage.

Velkou část toho skoro tří hodinového opusu tvořily skladby z poslední desky, ale já vlastně přišel na ně, takže za mě se zklamání nekonalo. Pro ty, co považují za vrchol hudební produkce starší materiál, ale taky přišlo pár laskomin v podobě hned tří klasik, kterým za mě vévodila nová kouzelná verze Cooking Up Something Good. V kapele byl totiž takřka jazzový klavírista, který příjemně obzvláštňoval staré i nové písně. Jako každý správný muzikant se Mac na bázi svýho v jeho případě dionýsovskýho poslání urval ze řetězu, vesele pobíhal, vyřvával v průběhu těch nejbarvitějších riffů nadšená citoslovce a postupně se zbavil všech kusů jeho oblečení s výjimkou slipů a nějakou dobu na hlavě vydržela i ikonická čepice. Celý koncert byl pak završen zahozením posledního kusu oblečení a v odchodu z pódia v rouše Adamově, ale s úlisným úsměvem Evy, co si právě kousla do jablíčka. Krom toho, že se tam asi tři čtvrtě hodiny jely nejrůznější covery, parodie a parafráze na vánoční klasiky a Nickelback, které byly mimochodem skvělé a atmosféra koncertu v tu chvíli připomínala normální setkání pár kámošů, co si zašli spolu zahrát do garáže, uzavřu to tu dvěma vrcholy celého gigu.

Moonlight on the River jsem miloval a dodneška miluju i ve studiové verzi. Za mě vrchol Macova snažení zapojit do jeho hudby i experimentální pasáže a vážnější témata. Ale naživo. Naživo! Geniální! Tu sonickou a disharmonickou pasáž, co se v průběhu té krásné hudby, co zní klidně a příjemně jako řeka v titulu, zničehonic objeví jako had v rajské zahradě, tu naživo prodloužili na nekonečně krásných patnáct minut. Zatímco kapela jela dál, natlakovaná temnou sílou, která jim vznikala přímo pod rukama, frontman skočil do davu a stage diving ho zavedl až do dveří. Potáhl z cigarety a zase naskočil, aby ho fanoušci přenesli zpět na stage. Řeknu to na rovinu, without any bullshit, nedostal jsem šanci si na něj sáhnout. Přítelkyně to udělala za mě a prý na dvě sekundy viděla jeho levé varle. Když bych byl na klišoidní fráze, jsme přece jako pár už jedním člověkem, takže vlastně jako bych si šáhl. Ale šanci sáhnout si doopravdy jsem dostal na sladkobolnou a silnou nádheru té instrumentální hudby s prvky elektra, která zněla dál a dál, jako auto uhánějící před něčím neurčitým, ale děsivým. A ve zpětném zrcátku všichni přátelé a staré lásky, které už možná nikdy neuvidíme. Pro mě přišel vrchol v polovině koncertu. "Moonlight on the river, everybody dies." Ale tahle skladba ne. Už teď nesmrtelná.

Další rána do srdce, kde se přímou čarou nožem přejíždělo z jedné strany na druhou, byla závěrečná jak z poslední desky, tak z pražského koncertu. Watching Him Fade Away jsem prožil v sedě na zemi s šesti lidmi, které jsem v životě neviděl, ale tehdy a tam jsme si všichni zapálili a nechali se unášet na vlně té překrásné nostalgie po někom, kdo v našem životě byl a už není. Ti více empatičtí z nás cítili s Macem za chybějícího tátu, ostatní si do textu zasazovali své zmizelé blízké. Pro všechny to ale pak byl smutek hlavně po tom, že celá ta show už končí. "Even though, we barely got to know each other, it still hurts, watching him fade away."

"Síla, co?" řekli jsme si s kamarádem u cigarety venku na dvorku. "I want my fucking money back!" zařvali jsme pak, abychom si připomněli jeden z vrcholů koncertu, kdy tahle fráze byla refrénem vymyšlené písničky. "I want my fucking money back!" řvali jsme tam uvnitř Meetfactory všichni, i když nikdo nechtěl zpátky ani halíř.

Text: Jan Jindřich Karásek

Ilustrace: Anna Čaníková