Nejlepší desky roku 2019 (zatím)
Rok 2019 se zatím nesl ve znamení celosvětových stávek za klima, černobylské katastrofy, katastrofálního konce Hry o trůny a ještě tragičtějšího zjevení strany Trikolóra. Krom toho to ale bylo také šest měsíců naprosto skvělé muziky, jejíž jediný problém byl, že díky ní nebylo vůbec lehké vybrat těch alb jenom deset. Ale tady jsou a jsou dost rozmanitá. Pokud tedy nechcete na letních fesťácích být za ignoranty a doposud se vaším uším tyhle kousky vyhýbaly, připravte vaše oči na těch pár následujících řádků o tom nejlepším, co se nechalo zvěčnit na hudební nosiče za posledního půl roku.
Glen Hansard - This Wild Willing
Starého psa novým kouskům nenaučíš. On se je totiž naučí sám. První polovina nové desky Glena Hansarda je kolosálním cvičením v kompozici hluku. Folkař, kterého proslavily tiché balady o lásce a docela tradiční „dad rock“ tu proniká do experimentálních sfér a jde mu to znamenitě. Nádherná klavírní melodie na Don't Settle opakovaná do intenzity se postupně promění v neskutečnou zvukovou zeď, která vrcholí v nádherný randál a agresivní řev. Swans by se nestyděli! Druhá polovina pak už sice trochu drhne a ve své tradičnosti připomíná starého Hansarda doplněného o orientální nástroje, ale pro tu první půlku si This Wild Willing místo tady zaslouží. Je to jízda, která nebrzdí, ale rovnou bourá plnou rychlostí do úšních bubínků.
Injury Reserve - Self-Titled
Neskutečná smršť arizonského rapu, která se dere bezhlavě do uší a víc než typickou poušť připomíná rovnou post-apo. Produkce je experimentální a ruchová, ale všem posluchačským očekáváním navzdory zůstává přístupná a chytlavá. Hned první track sampluje zoufalý, lidský řev do absolutního elektro-bangeru, na který se dá tancovat. A to je jenom začátek. Noise-rap nikdy nebyl tak otevřený širšímu publiku jako tu. Eponymní debut Injury Reserve ohromuje hlavně v tom, jak přes veškerou bolest, ztrátu, závislost i zoufalství, o kterých se tu rapuje, zůstává nakonec celé album zábavné a chvílemi i vtipné. Nese ho na zádech hlavně nadpřirozená muzika, která ve svých nejlepších chvílích nezní jako nic, co tenhle rok v žánru zaznělo, ale taky nadhled a humor přítomný v některých textech. Občas se nemůžou rozhodnout, jestli teda dělají experiment nebo pop, a v těch chvílích jim to skřípe někde na pomezí. Ale když jim to zrovna jede, tak je to unikátní nářez.
Favoriti: GTFU & Koruna & Lime & Three Man Weave
The National - I Am Easy to Find
Udělali to znovu. Zase
mě těmi tklivými melodiemi a nádherně nakřáplým barytonem donutili dojímat se
nad sebou. Tentokrát dokonce celou hodinu! A já jim to odpouštím, protože jsem
si to užil jako máloco za poslední rok. Tvrdit, že je nová deska National
objevná, by bylo dost na pováženou. Instrumentálně zní vlastně totožně jako
všechny předtím. Kdo (třeba já) doufal, že k tomu Matt pustí tentokrát víc
avantgardního mága Bryce Dessnera, bude trochu zklamaný. Pokračuje se tu
v lehkém experimentování s elektronikou, které nastalo už na
posledním albu, ale nic bůhvíjak odvážného. Berninger se ale tentokrát nechal
obalit v cizích hlasech. Ženské vokály tu tvoří většinu stopáže a
s typickým barytonem to funguje krásně. Pokud mezi vaše koníčky
patří melancholie a hrabání se ve vlastních vztazích, neváhejte a už si to pouštějte.
Favoriti: The Pull of You & Quiet Light &
Foxygen - Seeing Other People
Nádherná paleta retro melodií a vtipných textů, která umí rozesmát i dojmout. Navíc to celé táhne skvělý koncept. Na první poslech se totiž zdá, že je to breakup album, což ono doopravdy je, ale není to o rozpadlém vztahu - je to o rozpadu celé skupiny. O konci Foxygen se spekuluje už roky a dokonce byl několikrát oznámený. Členové kapely se nesnáší, ruší se jedno turné za druhým a na Twitteru mezi sebou rozjíždějí hádky. Když oznámili, že tohle bude jejich poslední deska, čekali jsme všichni něco smutného a temného. Ale to by to nebyl Foxygen. Je to album o konci, vyrovnávání se ztrátou a taky o tom, že prostě je někdy lepší odejít, i když to hrozně moc bolí, protože jinak bychom si jen dál ubližovali. Ale zároveň je to taky hrozně funky disko s dokonalými melodiemi balancující na pomezí osmdesátkového rocku, glamu i space opery. Jedna z nejzábavnějších věci, která letos v hudbě vyšla. Dejte si.Čeká vás jedna hitovka za druhou. A třeba k tomu navždy napojíte nějaké ty letní vzpomínky.
Denzel Curry - ZUU
Rap jak ze staré školy, opepřený trochou těch současných vlivů. Denzel tu dokazuje, že si pořád drží jednu z nejlepších flow ve hře. A zase tu znovu-definuje celou svou personu. Loňské TA13OO bylo dlouhé, konceptuální a temné. ZUU je krátké, přímočaré a i když mluví dost o násilí a válkách gangů, udržuje si nadhled a lehký tón. Až na poslední track, který je nádherný a dokonale uřvaný noise, je tak ZUU spíš letní deska. Pro ty, kdo na odlehčenou muziku náladu nemají, pak stačí jen víc naslouchat textům a k zoufalství si dojít skrz ně.
Favoriti: RICKY & P.A.T. & BIRDZ
James Blake - Assume Form
Posmutnělý bard a jediný žijící zástupce žánru, kterému pracovně říkám dubstep-folk, vydal album, které je o tom... Jak je šťastný. Cože?! James Blake býval jeden z těch interpretů, kteří mluvili otevřeně o své akutní depresi a v podstatě si na ní založili celou kariéru. A teď to jednou jedinou deskou shodil celé ze stolu. A funguje to. Blakova lyričnost je stejně krásná jako dřív, jen tentokrát její slova míří do vod spokojenosti. Občas spadne do klišé, ale z těch ho vždycky vytáhne výborná hudba, na které to celé stojí. Elektronické kompozice jsou tentokrát o něco poklidnější, ale často volně přechází do rozjetých hymnických refrénů. Assume Form moc nepřekvapuje. Jak si Blake zvyká na to, že našel dlouhodobý, fungující vztah a snaží se v sobě najít vyrovnanost, i jeho hudba se stává tradičnější a přístupnější. Žádnou velkou avantgardu tak nečekejte, ale celé to funguje tak dobře, že nakonec ani nechybí. Není to bůhvíjak odvážný počin, ale zábavný je dost a celým tím emočním kolotočem s ním projdete moc rádi.
Favoriti: Mile High & I'll Come Too & Can't Believe the Way We Flow
Flying Lotus - Flamagra
Elektronická odysea na bázi epičnosti a bezbřehé kreativity. Podivná, eklektická jízda, která na přes hodinu dlouhé stopáži zkoumá zvukově snad všechno na světě, a když to přestane stačit, začíná vytvářet svět sama o sobě. Celé to doplňuje naprosto neskutečný seznam hostujícího hudebníků včetně (!!!) Davida Lynche, který tady vytvořil jednu z nejzajímavějších spoken-word skladeb roku. Ta vlastně definuje celou tuhle desku. Je v ní cítit podivná radost z tvorby doplněna o notnou dávku temnosti a zneklidňující elektro beaty, které jsou zároveň nakažlivě chytlavé. FLAMAGRA se špatně popisuje, protože je ve své délce a šíři zvukového spektra takřka nedefinovatelná, ale vězte, že je ve všech svých aspektech skvělá.
Favoriti: Takashi & Fire is Coming & Black Balloons Reprise
Tyler the Creator - IGOR
Enfant terrible ambicióznějšího rapu se rozhodl, že sesadí z trůnu Michala Davida a stane se disko-králem. Neskutečně nabitých 39 minut, které působí, že jsou tak o polovinu kratší. Doufal jsem v konceptuální album a to možná i IGOR je, ale buď to nevidím, nebo ten koncept je rozchod, což zas tak horké není. Ale šlape to jak máloco za poslední roky a to, že si to kompletně celé složil sám, vzbuzuje obdiv. Architektonická stavba lehce avantgardního rázu, která se nahýbá ze strany na stranu a občas působí, že pod svou vlastní tíhou a zahlceností spadne, ale vždycky nakonec elegantně nabere stabilitu. Nedá se říct, že by to rap nebyl, ale ani to, že to rap je. IGOR zůstává nezařaditelným. Jediné, co se o něm dá říct určitě, je to, že je to naprosto fantastická deska.
Favoriti: PUPPET & I THINK & ARE WE STILL FRIENDS?
Little Simz – GREY Area
Tohle album je vražda rapem. Systematická, půl hodinová mašina na intenzitu a básnickou vyhraněnost. Pětadvacetiletá Little Simz tady jde absolutně na dřeň. Brutálními beaty si řeže do těla a ukazuje, že se toho v ní skrývá dost. Dostává ze sebe agresivní a rozjeté tracky jako Offence, ale i nádherné a poetické Flowers, které jedou na bázi nebeské hudby a vnitřního neklidu. Venom je navíc ta nejvíc sick věc, kterou kdo v rapu tenhle rok udělal a překonávat se to bude jen těžko. Zatím nejlepší album Little Simz (na nějaké nedospělé Lil totiž ona nejede) a důkaz, že se s ní musí počítat a brzo od ní můžeme čekat velké věci.
Favoriti: Venom & Flowers & Boss
Weyes Blood - Titanic Rising
Za mě zatím deska roku a obrovské překvapení, do jehož vod jsem se potopil už někdy v dubnu a od té doby jsem se ještě nevynořil. Podvodní metaforu nepoužívám jen kvůli obalu, který je stejně jako hudba sama dokonalý, ale proto, že přesně tak celé tohle album zní. Jako byste se s ním nořili do hloubek, kde je vám trochu smutno, ale zároveň jste tam hrozně rádi. Celé je to tak krásně složené. Nic nepřebývá, nic nechybí. Zároveň to ale nikdy nepůsobí příliš líbivě. Sentimentální Titanic sice je, ale s takovou mírou autenticity a instrumentální dokonalosti, že je radost se s ním těch 42 minut dojímat. Psychedelický pop, který konečně dává tomuhle žánru důvod existovat. Jestli tenhle rok ještě uslyším něco lepšího, budu hodně překvapený. U Movies chci umřít.
Favoriti: A Lot’s Gonna Change & Something to Believe & (!!!) Movies
Zdroje:
https://f4.bcbits.com/img/a1689888694_10.jpg
https://images.complex.com/complex/images/c_scale,q_auto,w_1920/fl_lossy,pg_1/f8vus8gyaxxxm8fxrrks/injury-reserve-album-cover
https://images-na.ssl-images-amazon.com/images/I/71W%2BzuidmsL._SL1500_.jpg
https://f4.bcbits.com/img/a1999509900_10.jpg
https://scontent-lht6-1.cdninstagram.com/vp/e4e4a7cb860f72f044271d74444b48e0/5D9F9CCA/t51.2885-15/e35/60205220_1367180990102360_3713586608516431144_n.jpg?_nc_ht=scontent-lht6-1.cdninstagram.com&se=7&ig_cache_key=MjA1NTg0MDEzNzQwNDgzOTIxNw%3D%3D.2
https://kulturio.cz/wp-content/uploads/2019/02/James-Blake.jpg
https://www.magneticmag.com/.image/t_share/MTYzNDMwMzgxMzE4NTc5NTU0/flying-lotus-flamagra.jpg
https://images.genius.com/60712a7b6cbcc792502d877fb9a170c5.1000x1000x1.jpg
https://pbs.twimg.com/media/DxDrNf6XQAAExIa.jpg
https://f4.bcbits.com/img/0015508949_10.jpg
Komentáře
Okomentovat