Malé ruce na strunách (O Keatonu Hensonovi)

října 05, 2018

Malé ruce na strunách (O Keatonu Hensonovi)

Stará láska nerezaví, ani když je ve formátu MP3. A zatímco jdu kolem řeky, která tahala moje mladicky nejisté kroky nocí už pět let nazpět, vzpomínám, co všechno mi tu prošlo ušima. Nachodil jsem se tu stovek hodin. Kdykoli, kdy bylo třeba zastavit čas a do jeho toku vkládat prsty, kterými pak směřovat správná životní rozhodnutí, jsem se tu našel za tmy. Překvapený, jak jsem se tu ocitl, protože jsem se vždycky po cestě ztratil ve vlastních rozjímáních. God only knows že ta rozhodnutí nepadla vždycky na úrodnou půdu, ale právě v těch chvílích, kdy mi to v životě klapalo ještě míň než beznohý tanečník stepu, jsem tam chodil. Pozorovat neodvratnost vody táhnoucí se kupředu. Posuny hladiny. A jak já jsem se uměl za středoškolských let nořit hluboko pod tu svou. Nacházet tam na písečném dně mušle a kamínky vlastního strachu. Schopnost jak jízda na kole, rozhodně jsem ji nezapomněl. I can ride my bike with no handlebars. Vždycky spadnu, a tak to má být.

Teď se mi z vody podařilo vynořit za pomoci starého přítele. Ne že bychom se znali doopravdy. Nejspíš by se přede mnou schoval kvůli své plachosti, když bych ho oslovil. Ale ta jedna osudová, co nahrál dva dny po mých narozeninách, asi osm járů nazpět onoho pravěkého roku 2010, mi cirkuluje hlavou skrz bubínky tak dlouho, co si pamatuju, že jsem si uvědomoval první srdceboly. Yes, it’s you, my Dear. Keaton Henson, dámy a pánové, připravte si své slzné kanálky a nechte si odoperovat dospělostí nabytý cynismus, protože tohle je deska, ke které se musí přistupovat jako k lásce, shovívavě a hlavně iracionálně.

A já už si tak myslel, že to mám za sebou, tady ty sentimentální kytarové vyhrávání. A pak si člověk jednoho večera, když se prochází po rodném maloměstě, vzpomene na hudebníka určujícího jeho dospívání a všecko se vrací zpátky. Sorry, not sorry, ale Sarah Minor je jednoduše nejkrásnější vynález lidstva min. od dob minipizzy. In spite of real distance we’ll always be close. Brzká rána s tmou za oknem. Zima se tělem prožene, jenom se oko podívá ven. Sedím u stolu, je mi šestnáct a snídaně leží přede mnou. A tuhle písničku poslouchám pořád dokola. Každé ráno, než seberu baťoh a jdu mrazivou prosincovou tmou spát na matiku. Býval jsem citlivka i za časů největšího pubertálního vzdoru rodičům, to jsem zapomněl. So far asi největší zklamání při psaní tohohle článku. Young love I hope you are well, at least we now both have a story to tell. Je v tom tolik něhy, v těch třech a půl minutách, a zároveň je ten text odlehčený malými náznaky humoru, které jsou pak střídány předzvěstí špatného konce. Neskutečné textařství. Jak romantický básník starého světa, kterému ten patos odpustíte, protože s ním pracuje tak schopně. And I walked through the rain for you and you said to go home.

A ta podivná naléhavost, která je obsažená v intenzivním kytarovém vybrnkávání na mořeplaveckém portrétu Olivera Dalstona Browninga, určovala při cestě rychlost mých kroků. A přitom je jeho hlas tak křehký. Porcelán se oproti němu zdá být ocelí. Iron waves crashed on his face, it made him feel less alone. Dobrodruh, který se žene do nebezpečných vod oceánů a moří, protože se nechce cítit sám. Potom, co ho dívka opustila. Prototyp Hensonovského hrdiny. Z nouze ctnost. Ze srdcebolu dobrodružství. She was engaged to be a bride. With eyes so true he could have cried. A on celý tenhle epický rámec postaví jen na svém napůl rozbitém hlasu a kytaře. Nic navíc, víc totiž nepotřebuje. Víc by tomu ublížilo. Velkolepost toho příběhu uzavře do malé krabičky intimity. Jenom pár vět. Vypráví velké děje pomocí náznaků. Zbytek si domyslí fantazie. She left him and he left everything. She left him and he left everything.

A když se spustí About Sophie, nemůžu tu psát pořád jenom já, protože tam patří nutně to ty. Dear je totiž album, které bez ty nefunguje. Dal jsem ti tuhle smutkem olízlou kolekci písní na cestu. Tam totiž patří. Do auta. Potmě v noci. Na zadním sedadle. Oči vystrčené za sklo, na tu ztemnělou krajinu. A jen se nechávat unášet tóny. Slovy, hlasem, kytarou a občasným klavírem. Nechat si to vše projít hlavou. Drahá má tu krásnou vlastnost, vytáhnout z těch lidských schránek to nejcitlivější z nás. Nebát se na chvíli otevřít se vlastní hromádce sentimentu. A zjistit, že se v ní dá hrabat stejně dobře jako v sedimentu. She's one of those who when you're talking, you'll see: She's really listening to someone like me A pak jsme spolu seděli na lavičce a já ti chtěl něco říct. Místo toho jsme se poprvé políbili. K dobré muzice se pojí osobní příběhy. K té nejlepší se vracíte, zatímco se ty příběhy odvíjí dál. Má totiž pořád co nabídnou, i když už žijete jinak. Jako retrospektiva, jako nový pohled na věc. Why would she listen to someone like me?

Než ale do uší padne právě Sophie, stopáží tohohle kusu hudebniny proběhnou ještě takové skvosty jako You Don’t Know How Lucky You Are, což je skladba ještě geniálnější, když si ji interpretujete jako mířenou sobě samému, ale funguje především jako break-up song, ne že ne. Úvodní tóny naladí na náladu, nalezenou v nánosech nosných nářků kytary. (Soutěž o nejaktivnější použití jednoho písmena v jedné větě goes to?!) Zvoní a zvoní. Jako budíky konečnosti. Do you know your lip shakes, when you’re mad? A pak už se jede. Kytara se nezastaví, přidává na intenzitě při zvyšující se upřímnosti Keatonovy zpovědi. Stejně tak se jeho hlas láme ve vlnách vlastního rozrušení. Do you notice when you’re sad? Aby pak přišla ta zásadní otázka, ta nutná. Lámat chleba, ale váhat, jestli ho rozdělit mezi apoštoly. Does his love make your head spin? Láska jako fotoalbum vzpomínek. Všechno, co o druhém víme, je známkou intimity, kterou s vámi nikdo jiný nikdy neměl. Jak moc se ale dá jen na těch vzpomínkách stavět?

O Small Hands, které daly název téhle nostalgické adoraci, by se toho dalo napsat hodně. Ale já to dělat nebudu. Stačí si poslechnout, aby bylo jasno, v čem tkví veškerá síla těch tří minut rozjitřené melancholie. Spousta věcí se změnila, za těch pět let, co se s Dear známe. Krom toho, že Českem putuje vražedná mamba zelená, třeba i moje bydliště a početnost vousů na obličeji. Vzpomínám s láskou na svůj patnáctiletý náznak kníru, RIP. Moje láska k téhle desce se ale nezměnila. A stejně tak to, na koho při jejím poslechu myslím, A. Což obojí dokazuje, že jsem i po těch pěti letech pořád nedospělá hromádka přecitlivělosti. Nechtěl bych to jinak, i když si tím někdy ubližuju sám, někdy lidem okolo. Sem se chodím schovávat. Do 42 minut Keatonovy hudby. Melancholická muzika totiž ze smutku léčí líp než ta veselá. Někdo vám rozumí, někdo ty slova formuluje za vás. Ta, která chcete říct ze všeho nejvíc. I když jsou tak jednoduchá jako:

You're my best friend, I'll love you 'til one of us dies.